Václav IV. (2. část) ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Matouš Vanča Václav IV. se na rozdíl od svého otce nedokázal obklopit lidmi s dostatečným rozhledem či by mu byli s vládnutím nápomocni. Na svém dvoře téměř neměl osoby říšského původu, které b německých či evropských záležitostech, a i mezi českými rádci preferoval ty méně zkušené, šlechty, čímž si znepřátelil mocné panské rody. A čím více konfliktů Václav podstoupil, tí stával nedůvěřivým i vůči svému okolí. Roku 1393 navíc přežil pokus o otravu, po němž jeho nevyzpytatelná náladovost ještě stoupla, stejně jako holdování alkoholickým nápojům. Nelze zapomenout na další, velmi významný důvod Václavova vladařského selhání – Lucemburko rozhodně nepřipomínali svornou dynastii, ale spíše klubko zmijí. Václav, jeho podstatně ml Zikmund a Jan (které měl Karel IV. s Eliškou Pomořanskou) a naopak tři starší moravští bra Jan Soběslav a Prokop měli navzájem neustálé konflikty. Především nesmírně ambiciózní Jošt Moravy získal od Václava do zástavy Lucembursko a od Zikmunda Braniborsko, činil vše proto mladšího Václava oslabil a získal rozhodující moc jakožto senior celé dynastie. Právě Jošt českým panstvem a roku 1394 Václava poprvé zajali. Václav padl do zajetí v Králově Dvoře u Berouna a následně byl internován v jižních Čechác Zachránila ho až nejednota spiklenců a rovněž protiakce bratra Jana Zhořeleckého. Král byl ústupků propuštěn, jeho postavení však bylo značně otřeseno. Vládce, kterého jeho poddaní zajmout a vynutit si, co chtějí, se těžko může těšit respektované autoritě. První Václavov podstatně oslabilo jeho již tak chabé postavení v Říši – říšská knížata sice rychle vyjedn svého krále, záhy se ovšem začala zaobírat myšlenkou Václava se definitivně zbavit. Když V svého bratra Jana z pokusu využít zmatků k vlastnímu prospěchu (zabrání Kutné Hory, obsaze úředníků a zpronevěra), ztratil i možnou podporu rodiny. V této době se Václavova moc začala rozkládat – sám vedl ostrý konflikt s pražským arcibis Jenštejna (jehož obětí se stal Jan Nepomucký), vedle Jana Zhořeleckého se rozkmotřil na Mo Prokopem a královo postavení v Čechách záviselo na Zikmundovi a Joštovi, kteří hleděli pře zájmy. Roku 1397 byli na Karlštejně zavražděni čtyři členové královské rady, Václavovi odd – král skutek nijak nepotrestal a nechal si namluvit, že šlo o zrádce. V Říši pak začala ř svolávat vlastní sněmy bez králova vědomí, čemuž Václav jen trpně přihlížel. Na kroky, kte směřovaly k jeho sesazení, nijak nereagoval (byl sice vyburcován k cestě do Říše, ale po n zpět do letargie). Právě tehdy se rodí rozšířený obraz krále, který holduje pouze vínu, sm nechává své země řítit do záhuby. Roku 1400 většina kurfiřtů sesadila Václava z trůnu Svaté říše římské. Král zuřil, ale nic nedokázal. Upnul se tehdy na Zikmunda, jenž mu sliboval podporu – ten ho však nakonec sám začal v Čechách kořistnicky vládnout. Roku 1403 se sice Václav na český trůn vrátil, ale j své dřívější moci. Stal se zahořklým a nedůvěřivým vladařem, který se bál svých příbuzných říšských knížat – bál se jich, nesnášel je a bažil po pomstě. Nikdy se však k žádné neodho Takový byl Václav ve druhé polovině své vlády – v době Husova působení v Betlémské kapli, Dekretu kutnohorského, v době odpustkových bouří či v době kostnického koncilu. V té době možné nalézt v něm něco z dědice Karla IV. Přesto Václava nelze jednoduše odsoudit. Je nut rozlišovat jednotlivé etapy jeho vládnutí – neúspěšné, byť dobře míněné pokusy pokračovat přešly postupně v relativní vladařskou nečinnost a kolem roku 1400 pak už jen v zoufalý zá trůně a moci nadále používat prázdný královský titul. Jen těžko o něm lze prohlásit, že by panovníkem – jeho téměř 41 let trvající vláda (co do délky nemající do té doby obdoby!) vš zanechala v českých dějinách výraznou stopu. Přes všechny královy vady také Václavova éra nepatřila k nejhorším etapám českých dějin – názorový kvas na pražské univerzitě, reprezentovaný Janem Husem a řadou dalších mistrů, sv kulturním ovzduší. Byly to až husitské války, které toto období nešťastně a krvavě uzavřel až po Václavově smrti. Zemřel totiž 16. srpna 1419 na Novém hradě u Kunratic, nedlouho po defenestraci. Jeho ostatky spočinuly ve zbraslavském klášteře, při jeho vyplenění husity b tělo vytaženo z hrobu a vystaveno zneuctění včetně lití piva do úst mrtvoly. Tak hanebně s vlasti“, který nedokázal naplnit obrovské naděje do něj vkládané – což je dějinný úděl mno otců. Rozšiřující literatura: Bobková, Lenka – Bartlová, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b. 1310–1402. Praha/L 2003. Hlaváček, Ivan. Nevděčné nástupnictví Václava IV. In: Bobková, Lenka – Šmahel, František ( Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy. Praha: NLN, 2012, s. 643–655. Spěváček, Jiří. Václav IV. 1361–1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Svoboda, 19