Balduin Trevírský z rodu Lucemburků (2. část) ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Jan Tomášek V roce 1313 se Balduin vrátil do své arcidiecéze, kterou před třemi lety opustil, aby dopr starší bratry na cestě za císařskou korunou. Římská cesta, na níž se finančně podílel, zna osmadvacetiletého arcibiskupa jednu z přelomových životních událostí. Balduin v Itálii ztr bratry a svou švagrovou, čímž se ocitl v postavení hlavy rodu Lucemburků. Naděje rodu se n samotnému Balduinovi a jeho sedmnáctiletému synovci Janovi (od roku 1310 českému králi), n přenesl svoji podporu. Spolupráce se strýcem trvala v podstatě až do konce Janova života, jeho syn, jenž byl Balduinově povaze bližší. Balduin až do roku 1316 pomáhal svému synovci v Čechách, spravovat lucemburské hrabství. Trevírský a český kurfiřtský hlas zajistil Lucemburkům pro volbu nového římského panovníka Neuplynulo ani šest let od volby lucemburského hraběte Jindřicha a o říšský trůn se rozhoř kterého se zapojil i Balduin Trevírský a jeho synovec Jan. O říšský trůn se tehdy ucházeli Jan Lucemburský podporovaný mimo svého strýce i arcibiskupem mohučským Petrem z Aspeltu, b Václava II., a Fridrich Habsburský zvaný Sličný. Oba uchazeči byli synové někdejších římsk Lucemburské věci ovšem v polovině roku 1314 nepřálo štěstí. Na stranu Fridricha Habsburské kolínský arcibiskup Jindřich II., Rudolf Falcký i Jindřich Korutanský, užívající stále prá českého krále. V důsledku této skutečnosti odstoupil Petr z Aspeltu od nyní příliš riskant kandidatury. Společně s Balduinem zahájili v září 1314 hovory s Ludvíkem Bavorským z rodu který po delší úvaze kandidaturu přijal. Do kýžené volby zbýval tehdy už necelý měsíc a st a Fridrichem Habsburským se zdál být nevyhnutelným. Lucemburkové ve své podpoře Ludvíka Bavora vytrvali a nakonec mohli slavit i vítězství. Na Ludvík Bavorský velké množství listin slibujících nejrůznější dary mohučskému a trevírském a zkrátka nepřišel ani Jan Lucemburský, podporující po domluvě se strýcem wittelsbašského Jana ocenil deseti tisíci hřivnami, které byly pojištěny zástavou Chebska a hornofalckých Parkstein. Jako říšskou zástavu získal Jan Chebsko natrvalo až po rozhodujícím vítězství L v roce 1322. Věrnost wittelsbašskému panovníkovi zachovali i v dalších letech, byť to znam zhoršení vztahů s papežským stolcem. Začátek dvacátých let přinesl Balduinovi nové příležitosti k posílení své moci. V roce 132 arcibiskup Petr z Aspeltu a mohučská kapitula zvolila arcibiskupem Balduina Trevírského, a samotného papeže, který v tehdy ještě stále probíhajícím sporu o říšský trůn stál na stran Balduin se však arcibiskupem nestal, nicméně svůj vliv si v mohučské arcidiecézi zachoval jejího administrátora, který vykonával s přestávkami až do roku 1336. Pravděpodobně od rok Balduin podobně jako v Mohuči pozici administrátora biskupství ve Wormsu a Špýru, kde vyst prostředník ve sporech s papežskou kurií. Balduin se v této době mohl věnovat záležitostem své arcidiecéze. Z této doby pochází i ně známých zakladatelských počinů. Arcibiskupovy přízně se těšil převážně kartuziánský řád, p kartouzy v Trevíru a Koblenci. V trevírské kartouze byla pro samotného Balduina udržována arcibiskup mohl oddávat meditacím. Oběma zmíněným městům věnoval Balduin zvláštní pozornos i přestavba trevírského a stavba kamenného mostu v Koblenci, který dodnes nese jeho jméno. projekt představovalo dokončení gotických východních věží trevírské katedrály. Napjaté vztahy mezi císařem Ludvíkem Bavorským a papežem Janem XXII. přivedly Balduina na let znovu do nejvyšší říšské politiky. Papež se snažil Balduina získat na svoji stranu i s jeho synovce Jana. Jeden z významných lucemburských úspěchů u papežské kurie v této době p povýšení pražského biskupství v roce 1344. Balduin se až do poslední chvíle zcela Ludvíka nezřekl, ale potají začal s Janem Lucemburským plánovat kandidaturu Balduinova prasynovce Mladý Karel se v roce 1345 zavázal ve své listině řídit se Balduinovými radami a nahradit náklady vynaložené na volbu a korunovaci až do výše šesti tisíc hřiven. Balduin si o rok p vyžádal další potvrzení svých práv, na což Karel přistoupil 22. května 1346. Dohoda se vzt na potvrzení privilegií trevírského arcibiskupství, plnou náhradu výloh, které s volbou Ba vzniknou, slib přátelství s trevírským arcibiskupstvím v případě, že se Karel stane lucemb Zde se projevila Balduinova prozíravost. Na jedné straně měl na paměti dobro svého rodu, a svojí arcidiecézi, jejíž prospěch závisel i na vztazích se sousedními lucemburskými hrabat patrné, že Balduinovi byl svým politickým stylem více podobný pragmatický Karel než věkově který s dohodou pravděpodobně nesouhlasil a nepřipojil k ní svojí pečeť. Zmíněnou úmluvu p za dostatečnou a 24. května zaslal Ludvíkovi odpovědný list, jímž se zřekl jeho podpory. Karlův nástup na říšský trůn a tragická smrt Ludvíka Bavorského dokončily další Balduinův úspěch. Ačkoliv byl Karel korunován na římského krále v Bonnu v listopadu roku 1346, ke ko Cáchách, tradičním korunovačním městě římských králů, mohl přikročit až po smíření s dědic Bavorského. V květnu roku 1349 završil Karel své vítězství cášskou korunovací, přičemž těž kolínského arcibiskupa Walrama zastupoval právě Balduin Trevírský. Nový římský král svému potvrdil v září 1346 splacení jeho výloh spojené s Karlovou volbou, které k roku 1349 čini florénů (cca 885 kg zlata), a postoupil mu panství Echternach, Bitburg, Remich a Grevenmac příjmy. Až do Balduinovy smrti v roce 1354 byly vztahy mezi strýcem a prasynovcem korektní Smrtí Balduina Trevírského ztratil rod Lucemburků vynikajícího diplomata a jednoho z nejvl říši. Za svůj život zažil rychlý vzestup své rodiny a dlouhý boj o udržení jejího postaven své bratry, ovlivnil volbu tří římských králů, položil základy centralizovaného trevírskéh především dokázal po celý svůj život udržet rovnováhu mezi osobními ambicemi, zájmy svého vlastní arcidiecéze. O jeho významu svědčí i vznosný hrob dokončený kolem roku 1362 podle vzoru v západním choru trevírské katedrále.  Rozšiřující literatura: HEYEN, Franz-Josef (ed.). Balduin von Luxemburg: Erzbischof von Trier – Kurfürst des Reich Mainz: Verlag der Gesellschaft für Mittelrheinische Kirchengeschichte, 1985. HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové: pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308 Argo, 2003. MARQUE, Michel – PAULY, Michel – SCHMID, Wolfgang, a kol. Der Weg zur Kaiserkrone: der Rom VII. in der Darstellung Erzbischof Balduins von Trier. Trier: Kilomedia, 2009. SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba. Praha: Svoboda, 1994.