Královská korunovace ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Miroslav Smaha Řád korunovace českých králů a královen, jehož autorství je od středověku připisováno česk a římskému císaři Karlu IV., se stal významnou součástí Karlovy ideové koncepce upevnění p postavení Českého království a posílení jeho autonomie ve středověké Evropě. Slavnost koru Lucemburského českým králem a francouzské princezny Blanky z Valois českou královnou se ko roku 1347 a celebroval ji první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Stěžejní část obřadu na Pražském hradě v tehdy ještě románské Spytihněvově bazilice sv. Víta, neboť gotická kat začala stavět teprve o tři roky dříve. S velkou pravděpodobností dal Karel právě pro tuto sepsat Řád korunovace králů českých (Ordo ad coronandum Regem Boemorum). Nešlo o zcela nov nýbrž o původní korunovační řád Přemyslovců, sestavený podle starých korunovačních řádů ří a doplněný částmi z francouzské korunovace. Karel již dříve přikázal zhotovit Svatováclavs která se pak provždy stala symbolem Českého státu a hodnosti panovníka. Do liturgie koruno se promítl promyšlený ideový program Karla IV. hlubokým duchovním rozměrem – kníže je vzkř vyššímu životu, posvěcením a pomazáním je povýšen na krále, zástupce Ježíše Krista na zemi následovat Krista, krále králů, a svou dobrou vládou dojít ke spáse. Korunovační vigilie Řád korunovace českého krále – zřejmě pečlivě připravený a realizovaný ceremoniál Karlem I korunovaci 2. září 1347 (hodnost zastával od 26. srpna 1346), do jehož podoby mohl Karel z zasahovat – je uspořádán do jednotlivých liturgických úkonů se specifickým významem. První korunovační vigilie (bdění), bohoslužba v předvečer dne korunovace. Nejdříve pražský arcib preláty, knížaty a šlechtici českého království doprovodí knížete, jenž má být korunován z Vyšehrad, aby se zde pomodlili. Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína (z let 1364–1374), Karl kronikáře, popisuje na základě pověsti o povolání Přemysla Oráče od pluhu, že má budoucí p přemyslovské památky na Vyšehradě. Když Přemysla odváděli ke kněžně Libuši, vzal s sebou t opánky a mošnu a přál si, aby byly navěky uchovány na Vyšehradě. Lýková mošna má téměř euc – byl v ní uložen prostý pokrm (chléb a sýr), který podal Přemysl svým družiníkům. Lýkové připomínat původ panovnického rodu z chudoby ve smyslu rovnosti před Bohem. Neboť v předve českých králů kanovníci a preláti v procesí jdouce budoucímu králi ukážou střevíce a mošnu ramena, aby si pamatovali, že vzešli z chudoby a nebyli pyšní. Lze tedy předpokládat, že K římsko-německý král (od 26. listopadu 1346), se na Vyšehradě zúčastnil církevního obřadu, lýkové opánky a obdržel mošnu Přemysla Oráče z rukou kanovníků vyšehradské kapituly. Proce předvečer korunovace je třeba chápat jako součást systematicky zvažovaného a propagovaného Lucemburka k domácímu přemyslovskému rodu a tradici, politicky o to důležitější, že Karel pobýval mimo české království, že musel napravovat ledasco z vlády svého otce Jana Lucembu Lucemburkové byli novou dynastií na českém trůně. Korunovační řád dále předepisuje, že z Vyšehradu se pak budoucí český král vrátí do metrop Pražského, aby vyslechl nešpory (večerní modlitby). Karlův návrat na Pražský hrad mohl mít slavnostního průvodu, protože jeho početný doprovod tvořila také šlechta. S ohledem na zás se průvod mohl podobat spíše církevnímu procesí, které bylo s velkou pravděpodobností osvě Cesta z Vyšehradu vedla extra muros po území právě zakládaného, budoucího Nového Města pra intra muros Starým Městem po tzv. Královské cestě přes Juditin most a Menší Město pražské svatovítské baziliky, která v následujících letech ustoupila stavbě nové katedrály. Při no původního přemyslovského řádu chtěl Karel IV. povznést především sakrální charakter koruno Nešpory označují přechod od sféry či roviny profánní na rovinu duchovní. Zahajují tu část jehož hlavními aktéry jsou kníže a arcibiskup a neustále přítomný Kristus – jejímž charakt je přibližování, neustále patrnější připodobňování knížete Kristovi, tedy proces vrcholící posvěcením – které je vlastní podstatou korunovačního ceremoniálu – jímž definitivně skonč života knížete a začal jeho život proměněný, život posvátné osobnosti krále z Boží milosti jsou večerní pobožností připomínající Kristovu vykupitelskou smrt na kříži (a také oběť Ma se jí účastnil už s perspektivou proměny. Přestože nešpory nejsou předepsány v jiných koru především chybí v řádech německých a francouzských, v Karlově redakci odkazují na následov Podle Kalendáře na léta od 800 až do 2000 po narození Páně (1876) Josefa Emlera připadla v korunovaci na neděli 2. září 1347.  Korunovační vigilii byl vyhrazen sobotní večer. Po sko byl Karel odveden do slavnostně připravené ložnice a uložen k spánku. Ranní průvod jej zas na lůžku, tedy v poloze navozující představu spánku, avšak již oblečeného ke korunovačnímu spánek byl chápán pravděpodobně symbolicky. Ranní průvod z ložnice do chrámu k oltáři sv. Kříže Druhého dne časně ráno při prvním bití zvonů se sejdou arcibiskup, jeho biskupové a jiní p kostele, aby se oblékli do pontifikálních rouch a insignií svého stavu. Pak se seřadí do p němž ponesou plenář, meč svatého Václava, kříž, kadidelnici a svěcenou vodu, aby knížete d komnaty do kostela. Když přijdou na místo, kde v komnatě leží kníže oblečený nejvyšším kom českého do královských střevíců, tuniky (suknice) a otevřeného pláště (palliolum) za příto a šlechticů, pražský arcibiskup pak knížete okouří kadidelnicí, pokropí svěcenou vodou a z ruku, aby vstal. V té chvíli jeden z biskupů pronese prosebnou modlitbu za knížete. Při to uchopí dva biskupové připravení z pravé i levé strany, mající svaté relikvie (kříže) zavěš kteří neustoupí od jeho boku až do ukončení obřadů. Není pochyb o tom, že Karel byl tímto odveden v liturgickém průvodu doprostřed metropolitního kostela před oltář svatého Kříže. arcibiskup a procesí. A mezi arcibiskupem a knížetem vycházejícím z ložnice postupně půjdo šlechtici, nesoucí královské insignie, tedy korunu, žezlo, jablko, meč a další předměty, k Království českého bude hůlkou připravovat cestu. Všechny tyto insignie s úctou položí na Víta, až přijdou do kostela. Procesí pak půjde od ložnice přes královskou síň (starého pal vraty obrácenými proti klášteru svatého Jiří za vyzvánění velikého zvonu. Když vyjdou z ko biskupů začne zpívat responsorium. Když responsorium skončí a knížete s úctou postaví dopr před oltář svatého Kříže, klerikové přednesou antifonu a žalm. Po modlitbě jednoho z bisku pomodlí ke svatým ostatkům položeným na oltáři svatého Kříže. Na tomto oltáři patrně stál kříž. Potom kníže přistoupí s procesím před oltář svatého Víta, kde usedne na královsky př a jiná knížata, biskupové a preláti usednou na své ozdobně připravené stolce. Tímto aktem kleriků a velmožů do stolců po příchodu do kostela skončilo ranní procesí. Korunovace českého krále Jeden z biskupů zazpívá žalm: „Exaudiat te.“ Pak pronese verš: Domine, salvum, fac regem. Deus meus. Následuje modlitba. Potom pronese modlitbu jiný biskup. Poté zazní krátké kázán duchovenstvu a druhé k obecnému lidu, po něm skrutinium (panovníkův souhlas) a aklamace li arcibiskupa a všech biskupů se kníže i arcibiskup se všemi biskupy položí před oltářem na kříže) a nad nimi má být zpívána litanie ke všem svatým. Pokračují modlitby vyprošující vl milosti a požehnání. Potom začne mše svatá, do které je vložen vlastní obřad korunovace, a evangelia. Mešní liturgie je uvedena introitem, po žalmu následuje mešní orace, čtení z ep apoštola Petra. Po epištole, když bude chór zpívat graduál, dva infulovaní opati převezmou Václava svatý olej, uložený ve velkém kalichu zcela zakrytém hedvábnou rouškou, a s úctou pod roztaženým baldachýnem před oltář svatého Víta. Kalich pak z jejich rukou přijme s úct arcibiskup a postaví jej na oltář. Po skončení Aleluja se sekvencí přistoupí arcibiskup k pomazání panovníka svatým olejem, a na hlavě ve znamení kříže, následně na prsou, mezi lopatkami i na ramenou. Chór mezitím zp antifonu tak dlouho, dokud pomazání neskončí. Pomazání mělo veřejně demonstrovat, že král „z Boží milosti“ a že mu byl předán dar Ducha svatého, aby vedl lid ke spáse. Potom arcibi modlitby. Po jejich skončení následuje oblékání krále. Arcibiskup požehná subtile a dalmat asistence dalších duchovních oblékne panovníka do slavnostního roucha a nakonec ještě poma dlaních). Obřad byl v této části zřetelně inspirován řádem svěcení kněžstva, neboť symboli obdržel moc přímo od Hospodina. Na pomazání krále navazují další modlitby a konsekrační pr postupně obdrží insignie své moci. Arcibiskup vloží na knížete královský plášť, dále požeh král přijme z rukou biskupů, aby tímto mečem vykonával moc spravedlnosti, aby bránil a chr vdovy, sirotky a všechny, kdo slouží Bohu, protože tento meč je určený k ochraně svaté Bož opásán mečem přijme opět od biskupů náramky jako odznak upřímnosti, moudrosti a Božího obk následuje požehnání králova prstenu a vložení na jeho ruku. Král ustanovený za hlavu a vlá i lidu přijme prsten své hodnosti, aby v sobě rozpoznal pečeť křesťanské víry a stal se ši upevnitelem křesťanství, aby se radoval šťasten v díle a bohatý ve víře s králem králů. Po meč, kterým byl opásán, aby jej obětoval na oltáři Bohu. Přítomný hrabě, který tu bude uro vyšší, než ostatní, meč vyplatí a takto vykoupený ponese před králem. Arcibiskup odevzdá k moci a spravedlnosti, i s jablkem a říká: […] Ať ti otevře dveře Ježíš Kristus, náš Pán, j „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.“ […] Následuj toho, jenž říká: „Miluj nespravedlnost měj v nenávisti“ […]. Modlitba po odevzdání žezla končí slovy: […] Nechť za vzchází spravedlnost, ať se pak s půvabnou radostí může veselit ve věčném království. Skrz Amen. Král má milovat spravedlnost a nenávidět zlo, svěřené zemi má spravedlivě vládnout a svým následovat Krista Spasitele. Závazek spravedlivé vlády symbolizuje královské žezlo podle P Bože, trvá na věčné věky, žezlo spravedlnosti je žezlo vlády tvé. Miluješ spravedlnost a z proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal olejem radosti nad společníky tvé! (Žalm 45,7–8; Židům 1,8 A konečně přichází na řadu požehnání koruny krále. V této části korunovačního textu Karlov se Svatováclavskou korunou z drahého kamene: Jako je sama ozdobena rozmanitými vzácnými ka tvůj služebník, její nositel, naplněn, z tvé štědré milosti, darem mnohých předrahých ctno arcibiskup pokropí korunu svěcenou vodou a buď on sám nebo biskup ji okouří kadidlem. Arci vloží králi na hlavu přede všemi biskupy. Král si má uvědomit, že koruna je přímým vyjádře cti a odvážného díla, a nemá zapomenout, že skrze ni získává podíl na kněžské službě […] j následovník a rázný obránce Kristovy církve i království, jemu daného od Boha, proti všem mezi slavnými vítězi je ozdobený drahokamy ctností a korunován cenou věčného štěstí […]. Nad již korunovaným králem bude pronesena nová slavnostní modlitba, pak chór zazpívá antif následovat synodální požehnání. Potom biskupové korunovaného panovníka s úctou povedou od až k jeho trůnu a chór při tom bude zpívat responsorium. Arcibiskup usadí krále na trůn a Ježíš Kristus, náš Pán, král králů a pán pánů, učiní, že ve věčném království budeš kralov Veškeré shromáždění kleriků projeví radost a vysokým hlasem zazpívá slavné „Te Deum laudam bude zpívat „Hospodine, pomiluj ny“. Po jeho skončení král slavnostně pronese slib a vyzná před tváří Boha, kleriků i lidu, v němž se zavazuje ke spravedlivé vládě. A tím jeho korun Korunovace české královny Po korunovaci krále přijde na řadu požehnání královny, v té době první Karlovy choti Blank Česká královna musí být posvěcena hned, jak bude dokončeno posvěcení krále. Obřad korunova je podstatně jednoduší a kratší. Královna s rozpuštěnými vlasy a nepokrytou hlavou bude př biskupy před oltář, kde ulehne na zem (ve znamení kříže) a bude se modlit. Když ji potom b pozvednou z modlitby, arcibiskup pronese požehnání královny. Při pomazání musí být královn zepředu i zezadu otevřeny až k pasu a arcibiskup ji musí pomazat svatým olejem na hlavě ve na hrudi a lopatkách. Za pomazáním následují modlitby a po nich předá arcibiskup královně Následuje požehnání koruny, po němž arcibiskup vloží královně na hlavu korunu, kterou budo šlechtici ze všech stran. Po dalších modlitbách šlechticové, přidržující královskou korunu královnu před připravený stolec a usadí ji. S královnou bude ctihodná paní abatyše klášter na Pražském hradě, z řádu svatého Benedikta, která se musí korunovace královny vždy účastn stát šlechticové a urozené paní Království českého. Požehnáním a předáním insignií královn pár korunován. Status královny, ve významu „posvěcení“ choti panovníka na královnu, neměl vést svěřený lid ke spáse, jaké bylo úlohou panovníka, nýbrž být matkou příštího krále. Po ustanovení královny následuje ještě krátké požehnání královské korouhve. Zde korunovace se obřad vrátí k mešní liturgii čtením evangelia podle Matouše. Po Vyznání víry a po Oběto šlechticové a velmožové krále k oltáři a jeho korunu ponesou před ním. Král bude obětovat chléb, stříbrnici (stříbrnou konvici) plnou vína a zlato. Královna bude taktéž obětovat. P oltáři i zpátky se před králem ponese tasený meč. Před „Agnus dei“ zazní slavnostní požehn Královský pár se po obřadu odebral k hostině a krátce poté Karel IV. zakončil svůj nástup trůn zbožným založením kláštera Panny Marie Sněžné na Novém Městě. Kronikář Beneš Krabice popisu korunovace a následné hostiny na tržišti u sv. Havla zaznamenal do Kroniky Pražskéh že u slavnostní tabule, která byla umístěna na pódiu, obsluhovali podle zvyku páni Královs vykonávali na krytých ořích své úřady novému králi. Rozšiřující literatura Cibulka, Josef – Homolka, Jaromír – Kuthan, Jiří. Korunovační řád českých králů. Ordo ad c Boemorum. In: Jiří Kuthan – Miroslav Šmied (eds.). Praha 2009. Kubínová, Kateřina. Dosud přehlížené svědectví o Přemyslových opánkách a mošně a o korunov králů. In: Aleš Mudra – Michela Ottová (eds.). Ars Videndi. Professori Jaromír Homolka ad Facultatis Theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia a 2006, s. 79–84. Žůrek, Václav. Korunovace českých králů a královen. In: Martin Nodl – František Šmahel (ed ceremonie a rituály v pozdním středověku. Praha 2014, 15–65.