Kronikářství doby Karlovy


Jan Malý


Narativní prameny jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů pro poznávání života ve středověku. Jsou mnohdy také naším jediným informačním kanálem, skrze který můžeme rekonstruovat svět středověkého člověka a události, které ovlivňovaly jeho každodenní život. Kronika je specifický pramen. Na rozdíl od listin, korespondence či archeologických nálezů, které poskytují obvykle více či méně reálný obraz zkoumané události (nejedná-li se o falzum), může kronika přinášet jistá zkreslení, nepřesnosti nebo dokonce fabulace a to z mnoha různých důvodů. I tak se z ní ale můžeme dozvědět množství zajímavých a důležitých informací.


Text nejstaršího rukopisu kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína
Text nejstaršího rukopisu kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína


Kroniky vznikaly různým způsobem. Obvykle byli jejich autory mniši, trávící svoje dny v klášterních skriptoriích, jindy zase osoby z okruhu vládce, jednalo se ale téměř výlučně o osobnosti, spojené s církevním prostředím. V některých středověkých královstvích vznikaly celé řady narativních pramenů, představujících v podstatě jakési oficiální vylíčení místních dějin. Takovou řadu představují například tzv. Velké francouzské kroniky, které vznikaly od poloviny 13. století v prostředí kláštera St. Denis u Paříže. Také Karel IV. vyjádřil přání vytvořit oficiální historiografická díla, která by vhodným způsobem prezentovala dějiny Českého království a lucemburské dynastie. Úkol to byl vskutku nelehký, a jak se později ukázalo, z velké části pravděpodobně ne zcela dosažitelný.


Na území českého království existovala dlouhá kronikářská tradice, sahající hluboko do přemyslovského věku. Vedle známé Kosmovy kroniky z první poloviny 12. století, a jejích pokračování patřila k nejkvalitnějším narativním pramenům, vzniklým v českém prostředí také tzv. Zbraslavská kronika, ze které můžeme čerpat rovněž cenné informace o počátcích lucemburské vlády v českých zemích. Kronika, vzešlá z kláštera na Zbraslavi, založeném Václavem II. a zamýšleném jako přemyslovská nekropole, vděčí za svojí kvalitu především svému druhému autorovi Petru Žitavskému. Ten text dovedl do roku 1338. Vyznačuje se kritickým přístupem k vládě krále Jana Lucemburského, a proto zcela neodpovídala záměru Karla IV. o co možná nejvíce pozitivní vylíčení lucemburského věku v českých zemích.


Busta kronikáře Beneše Krabice z Veitmile z triforia Svatovítské katedrály
Busta kronikáře Beneše Krabice z Veitmile z triforia Svatovítské katedrály


Prvním kronikářem, který se pokusil splnit přání mladého Lucemburka, byl zpovědník předposledního pražského biskupa Jana IV. z Dražic František Pražský. Ten svojí kroniku začal psát již před nástupem Karla IV. a její první redakci věnoval právě Janu IV. V padesátých letech 14. století pak dokončil druhou redakci kroniky dedikovanou už přímo Karlu IV. Vzhledem k tomu, že František hojně čerpal ze Zbraslavské kroniky, nemohlo zřejmě jeho dílo zcela naplnit Karlova očekávání. Další volba padla na italského cestovatele a Karlova kaplana, františkána Jana Marignolu. Ten měl české dějiny začlenit do širší světové kroniky. Ani tento text však nedosáhl takových kvalit, aby císaře uspokojil.


Na počátku šedesátých let 14. století začala vznikat další kronika, která měla být spojením širšího dějinného kontextu s českým prostředím. Toto Stručné sepsání kroniky římské a české z pera opatovického opata Neplacha líčí římské dějiny od narození Krista a s českými dějinami začíná v roce 894. Ty jsou pak s mezerami dovedeny až k velmi obšírnému popisu dějů roku 1365. Neplach se často dopouští chyb v dataci, celá kronika má spíše analistický charakter a až na úplný závěr většinu událostí nijak hlouběji nerozvádí.


Kronikář František Pražský
Kronikář František Pražský


Z kronik, vzniklých z iniciativy Karla IV. byla nejdále dovedena Kronika pražského kostela Beneše Krabice z Weitmile, kanovníka a ředitele stavby chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Jeho dílo je rozděleno do čtyř knih, z nichž jsou však první tři pouze kompilací jeho předchůdců a úpravou líčení Františka Pražského. Čtvrtá kniha je pak autentickým dílem a je dovedena do roku 1374. Obsahuje rovněž vlastní životopis Karla IV. a také biografii prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, jejímž autorem byl Vilém z Lestkova. I přes svůj rozsah a jistý význam poslední knihy, která zachycuje události, kterých mohl být sám autor svědkem, není ani tato kronika po literární stránce příliš zdařilá a ani ona nedosahuje kvalit Zbraslavské kroniky.


Čtenářsky nejpopulárnějším vyprávěcím pramenem doby Karla IV. byla kronika, sepsaná správcem školy u sv. Jiljí, mistrem svobodných umění Přibíkem Pulkavou z Radenína. Zde se iniciativy naplno chopil i sám císař a do koncepce kroniky a do její obsahové stránky zasahoval. Vzniklo několik redakcí tohoto díla, z nichž nejzazší je dovedena do roku 1330, kdy zemřela Karlova matka Eliška Přemyslovna. Karlovi se zamlouvala zejména zde prezentovaná kontinuita s Velkou Moravou a rovněž vtělení Karlovy svatováclavské legendy do textu. Pochopitelně ani Přibík se nevyhnul některým chybám, ať už v dataci, tak pojmech (kupříkladu zaměňuje Tatary a Kumány). Přibíkova kronika však Karlovy představy uspokojila nevíce a text se záhy dočkal rovněž překladu do češtiny a němčiny. Kronika se ve své době stala nejčtenějším textem tohoto typu.


Specifickým dílem, jež lze v jistém ohledu označit za historické, ačkoliv se nejedná o kroniku a řadí se k poněkud jinému žánru, je Vlastní životopis Karla IV. Císař jej sepsal jako ponaučení svým potomkům a jako jakýsi pandán ke kronikám, které byly popsány výše. V zásadě se dělí na dvě hlavní části. Prvních čtrnáct kapitol je psáno v první osobě jednotného čísla a jsou dovedeny do roku 1340. Zbývajících šest kapitol je ve třetí osobě a jejich autorem není sám císař (tj. nediktoval jejich obsah). Ty v poněkud nižší kvalitě než předchozí text dovádějí životopis k roku 1346. Není zcela jasné, kdo byl autorem této druhé části a stejně tak panují dohady o době sepsání celého díla, jež je kladeno do poměrně širokého rozmezí let 1346 – 1373.   


Z předchozích řádků je patrné, že produkce historiografických děl v době vlády Karla IV. byla vcelku značná a v podstatě sledovala jasný, králem iniciovaný cíl, který však i přes značné snahy nebyl beze zbytku naplněn. I přesto jsou tato díla dodnes hodnotným svědectvím své doby a v jistém smyslu i Karlovy politické koncepce a snahy o prezentaci vlády lucemburské dynastie.



Rozšiřující literatura:


BLÁHOVÁ, Marie. Kroniky doby Karla IV. Praha: Svoboda, 1987.


BOBKOVÁ, Lenka – BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí koruny české IVb. Praha: Paseka, 2003.


SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Praha: Svoboda, 1979.


Poslední změna: 22. březen 2016 11:19 
Sdílet na:  
Váš názor
Kontakty

Projektová manažerka

PhDr. Daniela Břízová

Odbor vnějších vztahů Univerzita Karlova v Praze

Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1

tel: +420 224 491 851

tel: +420 702 124 672


e-mail:




Jak k nám