Kronikářství doby Karlovy ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Jan Malý Narativní prameny jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů pro poznávání života ve středověku také naším jediným informačním kanálem, skrze který můžeme rekonstruovat svět středověkého události, které ovlivňovaly jeho každodenní život. Kronika je specifický pramen. Na rozdíl korespondence či archeologických nálezů, které poskytují obvykle více či méně reálný obraz události (nejedná-li se o falzum), může kronika přinášet jistá zkreslení, nepřesnosti nebo a to z mnoha různých důvodů. I tak se z ní ale můžeme dozvědět množství zajímavých a důlež Kroniky vznikaly různým způsobem. Obvykle byli jejich autory mniši, trávící svoje dny v kl skriptoriích, jindy zase osoby z okruhu vládce, jednalo se ale téměř výlučně o osobnosti, církevním prostředím. V některých středověkých královstvích vznikaly celé řady narativních představujících v podstatě jakési oficiální vylíčení místních dějin. Takovou řadu představ tzv. Velké francouzské kroniky, které vznikaly od poloviny 13. století v prostředí klášter Paříže. Také Karel IV. vyjádřil přání vytvořit oficiální historiografická díla, která by v prezentovala dějiny Českého království a lucemburské dynastie. Úkol to byl vskutku nelehký později ukázalo, z velké části pravděpodobně ne zcela dosažitelný. Na území českého království existovala dlouhá kronikářská tradice, sahající hluboko do pře Vedle známé Kosmovy kroniky z první poloviny 12. století, a jejích pokračování patřila k n narativním pramenům, vzniklým v českém prostředí také tzv. Zbraslavská kronika, ze které m rovněž cenné informace o počátcích lucemburské vlády v českých zemích. Kronika, vzešlá z k Zbraslavi, založeném Václavem II. a zamýšleném jako přemyslovská nekropole, vděčí za svojí především svému druhému autorovi Petru Žitavskému. Ten text dovedl do roku 1338. Vyznačuje přístupem k vládě krále Jana Lucemburského, a proto zcela neodpovídala záměru Karla IV. o pozitivní vylíčení lucemburského věku v českých zemích. Prvním kronikářem, který se pokusil splnit přání mladého Lucemburka, byl zpovědník předpos biskupa Jana IV. z Dražic František Pražský. Ten svojí kroniku začal psát již před nástupe a její první redakci věnoval právě Janu IV. V padesátých letech 14. století pak dokončil d kroniky dedikovanou už přímo Karlu IV. Vzhledem k tomu, že František hojně čerpal ze Zbras nemohlo zřejmě jeho dílo zcela naplnit Karlova očekávání. Další volba padla na italského c Karlova kaplana, františkána Jana Marignolu. Ten měl české dějiny začlenit do širší světov tento text však nedosáhl takových kvalit, aby císaře uspokojil. Na počátku šedesátých let 14. století začala vznikat další kronika, která měla být spojení dějinného kontextu s českým prostředím. Toto Stručné sepsání kroniky římské a české z pera opata Neplacha líčí římské dějiny od narození Krista a s českými dějinami začíná v roce 89 mezerami dovedeny až k velmi obšírnému popisu dějů roku 1365. Neplach se často dopouští ch kronika má spíše analistický charakter a až na úplný závěr většinu událostí nijak hlouběji Z kronik, vzniklých z iniciativy Karla IV. byla nejdále dovedena Kronika pražského kostela z Weitmile, kanovníka a ředitele stavby chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Jeho dílo je ro knih, z nichž jsou však první tři pouze kompilací jeho předchůdců a úpravou líčení Františ Čtvrtá kniha je pak autentickým dílem a je dovedena do roku 1374. Obsahuje rovněž vlastní IV. a také biografii prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, jejímž autorem byl I přes svůj rozsah a jistý význam poslední knihy, která zachycuje události, kterých mohl b svědkem, není ani tato kronika po literární stránce příliš zdařilá a ani ona nedosahuje kv kroniky. Čtenářsky nejpopulárnějším vyprávěcím pramenem doby Karla IV. byla kronika, sepsaná správc Jiljí, mistrem svobodných umění Přibíkem Pulkavou z Radenína. Zde se iniciativy naplno cho a do koncepce kroniky a do její obsahové stránky zasahoval. Vzniklo několik redakcí tohoto nejzazší je dovedena do roku 1330, kdy zemřela Karlova matka Eliška Přemyslovna. Karlovi s zejména zde prezentovaná kontinuita s Velkou Moravou a rovněž vtělení Karlovy svatováclavs do textu. Pochopitelně ani Přibík se nevyhnul některým chybám, ať už v dataci, tak pojmech zaměňuje Tatary a Kumány). Přibíkova kronika však Karlovy představy uspokojila nevíce a te rovněž překladu do češtiny a němčiny. Kronika se ve své době stala nejčtenějším textem toh Specifickým dílem, jež lze v jistém ohledu označit za historické, ačkoliv se nejedná o kro poněkud jinému žánru, je Vlastní životopis Karla IV. Císař jej sepsal jako ponaučení svým jakýsi pandán ke kronikám, které byly popsány výše. V zásadě se dělí na dvě hlavní části. kapitol je psáno v první osobě jednotného čísla a jsou dovedeny do roku 1340. Zbývajících ve třetí osobě a jejich autorem není sám císař (tj. nediktoval jejich obsah). Ty v poněkud než předchozí text dovádějí životopis k roku 1346. Není zcela jasné, kdo byl autorem této stejně tak panují dohady o době sepsání celého díla, jež je kladeno do poměrně širokého ro 1373.    Z předchozích řádků je patrné, že produkce historiografických děl v době vlády Karla IV. b a v podstatě sledovala jasný, králem iniciovaný cíl, který však i přes značné snahy nebyl naplněn. I přesto jsou tato díla dodnes hodnotným svědectvím své doby a v jistém smyslu i koncepce a snahy o prezentaci vlády lucemburské dynastie. Rozšiřující literatura: BLÁHOVÁ, Marie. Kroniky doby Karla IV. Praha: Svoboda, 1987. BOBKOVÁ, Lenka – BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí koruny české IVb. Praha: Paseka, 2003 SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Praha: Svoboda, 1979.