Václav IV. (1. část) ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Matouš Vanča Když se počítal patnáctý rok panování Karla IV. (a šestý rok jeho císařství), zdál se být vladař na vrcholu své moci. Jedna kromobyčejně důležitá věc mu však chyběla: dědic trůnu. Blankou z Valois měl pouze dcery, druhá manželka Anna Falcká mu ovšem počátkem roku 1350 p který jako budoucí český král obdržel jméno zemského patrona, tedy Václav. Karel tak násle Jana, který také svého prvorozeného syna pojmenoval po přemyslovském světci – nové jméno K Francii po svém strýci, francouzském králi Karlovi IV. Karel sice začal svému malému násle velkolepou budoucnost, ten však ještě před druhými narozeninami zemřel a Anna Falcká jej z následovala. Stárnoucí Karel, kterému táhlo na čtyřicítku, pomalu ztrácel naději a nástupnictví hleděl alespoň svému bratrovi, moravskému markraběti Janu Jindřichovi. Ten navíc s plozením synů té době již disponoval třemi mužskými potomky, což císaři ve vztahu k mladšímu bratrovi ji nepřidávalo. Sám Karel však své snažení nevzdával a za třetí manželku pojal Annu Svídnicko vyhlédnutou pro zemřelého Václava. Královna, téměř o čtvrtstoletí mladší než její císařský až po několika letech od sňatku, i tentokrát se ovšem narodila dcera. Teprve 26. února 136 44 letech) se Anně v Norimberku narodil toužebně očekávaný syn – a opět obdržel jméno Václ radost neznala mezí: „Máme prince! Vznešený den jeho zrození byl pro nás přeslavným,“ hlás poselství. „Plesejte již všichni naši poddaní a celý národe slav všeobecné radovánky… Celé nad velkým štěstím, které vás potkalo! Konečně máme prince!“ Budoucí Václav IV. měl od nejútlejšího věku život přísně naplánovaný. Jeho císařský otec v synovi nejen dědice vlastních zemí, ale též nástupce na trůnu Svaté říše římské a hlavu vý dynastie. Proto začal okamžitě plánovat co nejvýhodnější sňatek a malého Václava také brzy do státnických povinností. Nečekal ani, až začne mluvit nebo chodit – již několik měsíců p vystupuje v dokumentech jako osoba uzavírající důležité smlouvy (s vlastní pečetí), což an nebylo úplně běžné. Jakmile to šlo, byl Václav nucen se státnických aktů účastnit i fyzick dvou letech byl korunován českým králem. Došlo k tomu i přes jisté zdráhání arcibiskupa Ar který (pravděpodobně stejně jako řada českých šlechticů) chápal korunovaci dvouletého dítě tohoto významného aktu. Karel však při své urputné snaze pojistit Václavovi nástupnictví n odpor. Díky korunovaci také mohl privilegia a milosti pro českého krále směřovat Václavovi – do t musel udělovat sám sobě, což bylo poněkud problematické. Korunovační obřad musel být pro t patřičně zkrácen a upraven, i tak však dítě nevydrželo a usedavě plakalo. O mnoho let pozd odpůrci tvrdili, že batole dokonce při ceremoniálu velmi nevhodně znečistilo chrámový oltá Někdy se soudí, že to byla právě náročná výchova a nucená přítomnost na zdlouhavých jednán od dětských let, co ve Václavovi vzbudilo přímo odpor k vladařským povinnostem a způsobilo králem špatným či „líným“. Jinými slovy, Karel údajně svého syna miloval až příliš a zahrn pozorností a takovými úkoly, že chlapcova duše z toho vyšla jako nenávratně poškozená. Tak ovšem až příliš zjednodušené – dospívající Václav se na sklonku otcova života připravoval vcelku odpovědně a když v 17 letech sám usedl na trůn (roku 1376 jej otec „protlačil“ kurf a zajistil tím pro něho i říšskou královskou hodnost), v první etapě samostatné vlády si p a energicky. Hlavní problém byl v tom, že Karel odešel na věčnost v době, kdy bylo jeho zkušeností a sc obzvláště třeba. Nejviditelnějším, avšak nikoli jediným příznakem přicházející evropské kr schizma (dva konkurující si papežové v Římě a v Avignonu), jež započalo krátce před Karlov listopadu 1378. A nyní měl tento delikátní a zároveň monumentální problém řešit sedmnáctil Na české, říšské i v evropské úrovni v zásadě platil stejný scénář – Václav se vždy snažil otcově politice, která ale ve změněných podmínkách již nemohla fungovat. Když pak narazil problémy přetrvávaly či se zhoršovaly, král se zatvrdil a v neúspěšné politice pokračoval, řešení úplně rezignoval. Na hledání jiných receptů neměl zřejmě ani odvahu, ani schopnosti Konkrétně v říšské politice rostlo napětí mezi říšskými knížaty a stále emancipovanějšími které přerůstalo v menší ozbrojené konflikty a hrozilo vyústit ve velký válečný střet. Mís trpělivě a pracně urovnával jeden konflikt za druhým, neustále trval na uzavření generální míru – landfrýdu (tak jako se osvědčilo Karlovi), což mělo ale v této době jen mizivou nad Po zhruba deseti letech vlády tak nakonec král Říši téměř opustil a po roce 1389 (kdy sice vyhlášen byl, ale stejně nebyl dodržován)  do říšských událostí téměř nezasahoval, vůbec d s významnými říšskými knížaty komunikoval jen pramálo. A že by se vypravil za císařskou ko vůbec nepřicházelo v úvahu. Rozšiřující literatura: Bobková, Lenka – Bartlová, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b. 1310–1402. Praha/L 2003. Hlaváček, Ivan. Nevděčné nástupnictví Václava IV. In: Bobková, Lenka – Šmahel, František ( Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy. Praha: NLN, 2012, s. 643–655. Spěváček, Jiří. Václav IV. 1361–1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Svoboda, 19