Balduin Trevírský z rodu Lucemburků (1. část) ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Jan Tomášek Lucemburský rod představoval v říšském prostředí názorný příklad rodiny, jejíž členové se pozic tehdejší společnosti vypracovali v průběhu jedné generace. Mocenský vzestup rodu Luc přelomu 13. a 14. století předznamenal i pozdější zlatý věk v době panování Karla IV. Zvýš prestiže souviselo nejen se strategicky výhodným spojenectvím s francouzským dvorem, dobro lucemburského hraběte Jindřicha VI., ale především s mimořádně obratnou politikou Jindřich Lucemburského, tehdy jednoho z nejvlivnějších mužů v Říši. Zpočátku se události vyvíjely spíše v lucemburský neprospěch. Závěr vlády lucemburského hr VI. vyplnil spor o uvolněné limburské vévodství. Katastrofální porážka v rozhodující bitvě roku 1288 uvrhla celý rod do vážné krize. V tomto jediném střetnutí padl nejen výkvět luce rytířstva, ale i samotný Jindřich VI. společně s mladšími bratry Walramem a Balduinem a ne Jindřichem z Hauffalize. Hrabě Jindřich VI. po sobě zanechal tři syny: Jindřicha VII., Walrama a Balduina, kteří ne rodová jména. Datum Balduinova narození zůstává dodnes nejasné, ale pravděpodobně se narod osmdesátých let 13. století. Oproti svým starším bratrům Jindřichovi a Walramovi byl nejml už od útlého mládí předurčen pro církevní kariéru, na kterou se velice důkladně připravova vzdělání získal na pařížské univerzitě, kde od roku 1298 studoval kanonické právo a teolog Poměrně často se Balduin pohyboval na francouzském královském dvoře, s jehož podporou dosá dvaadvaceti letech trevírského arcibiskupského stolce. Jeho nízký věk a nedostatek zkušeno nastávající úděl mohly značně zkomplikovat, uvážíme-li, že od časů Jana I. (1190–1212), pr arcibiskupa s kurfiřtskou hodností, nastupovali jeho nástupci buďto v pokročilém věku, čas padesátce, nebo alespoň s určitými zkušenostmi v církevní správě. Trevírská kapitula Baldu 7. prosince 1307, přičemž arcibiskupské svěcení přijal v březnu následujícího roku v Poiti tehdejšího papeže Klimenta V., a to za přítomnosti svých starších bratrů. Obsazení jednoho z nejvýznamnějších říšských arcibiskupství mělo pro Lucemburky zásadní vý pro jeho sousedství se samotným Lucemburskem. Na druhou stranu je ovšem zapotřebí zmínit, situace trevírské arcidiecéze nenabízela v době Balduinova nástupu zrovna příznivé vyhlídk předchůdce Diether z Nassau pro nedostatek financí většinu arcibiskupských statků zastavil nebyla ani správní organizace celého kurfiřství, přičemž v případě některých držav zcela c listinný materiál. Balduin proto od svého nástupu začal ve svém archivu shromažďovat důlež potvrzující majetkové nároky a práva jeho předchůdců. Už v prvních letech Balduinova úřadu dobrá spolupráce mezi lucemburskými bratry. Jindřich VII. půjčil svému bratrovi potřebných grošů, které použil k utlumení tíživé finanční situace. Od roku 1310 posléze Balduin splác částku Jindřichovu synovi Janovi, jenž peníze opětovně použil pro upevnění své vlády v Čec Balduina Lucemburského lze v určitém smyslu považovat za zakladatele trevírského církevníh státu. O jeho úspěších svědčil například stav arcibiskupských hradů, kterých měl Balduin k době svého nástupu zhruba dvacet v okolí Trevíru a Koblence. Energickému arcibiskupovi se síť více než devadesáti hradů, přičemž některé vykoupil ze zástavy, jiné opravil nebo nově založených jmenujme například hrad Balduinstein, Balduinseck či Baldenau, okolo něhož plán založit i nové město. Kurfiřtský hlas, který náležel k úřadu trevírského arcibiskupa, využil Balduin již devět m zvolení při volbě římského krále ve Frankfurtu nad Mohanem. Hlas odevzdal ve prospěch svéh bratra Jindřicha VII. Pro tehdy již poloslepého a německy špatně hovořícího Jindřicha se v vyslovilo všech šest přítomných kurfiřtů včetně mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu, kt sehrál významnou roli při Jindřichově vyjednávání s českými posly o budoucnosti českého kr Balduin svého císařského bratra doprovázel i na jeho nešťastné římské jízdě v roce 1310. B císařským diadémem ztratil Balduin nejprve prostředního bratra Walrama Lucemburského, o pá zemřela v Janově Markéta Brabantská, manželka Jindřicha VII., jemuž bylo sice dopřáno dosá spíše improvizované císařské korunovace, ale ani on se z Itálie nevrátil nakonec živý. Výše zmíněný počátek Balduinova životního příběhu dokumentuje mimo jiné sbírka důležitých nazývaná Balduineum (Codex Balduini Trevirensis). Součástí je i obrazový rukopis, jenž zac nešťastnou římskou jízdu krále Jindřicha VII. Rukopis vznikl pravděpodobně na přelomu třic čtyřicátých let 14. století. V úvodu jsou vyobrazeny hlavní události let 1308–1310, jež př samotné cestě, hlavně pak Balduinovo vysvěcení a Jindřichova volba a následná římsko-němec V následující pasáži nacházíme kupříkladu vyobrazení svatby Jana Lucemburského a Elišky Př představovala další kapitolu v Balduinově vesměs úspěšné diplomatické, ale i rodové politi realizaci položil v letech 1307–1313 pevné základy. Rozšiřující literatura: HEYEN, Franz-Josef (ed.). Balduin von Luxemburg: Erzbischof von Trier – Kurfürst des Reich Mainz: Verlag der Gesellschaft für Mittelrheinische Kirchengeschichte, 1985. HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové: pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308 Argo, 2003. MARQUE, Michel – PAULY, Michel – SCHMID, Wolfgang, a kol. Der Weg zur Kaiserkrone: Der Rom VII. in der Darstellung Erzbischof Balduins von Trier. Trier: Kilomedia, 2009. SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba. Praha: Svoboda, 1994.