Václav Lucemburský

Jan Boukal


Radosti nepostrádám ve službě, která je mi vším. Poněvadž všechno do ní dávám, snad totéž i já zasloužím. Chci dorazit ke šťastným branám po cestě uzavřené zradám, abych se mohl těšit tím, že přízeň si tak vysloužím. Jen proto víru v slova skládám. Má paní, ponechám vám, když k rozloučení mávám, tělo se srdcem oddaným, vezměte si jej, neboť jím se navždy odevzdám.


Busta Václava Lucemburského v triforiu svatovítské katedrály (autor: Packare)
Busta Václava Lucemburského v triforiu svatovítské katedrály (autor: Packare)


Autorem těchto veršů byl lucemburský a brabantský vévoda Václav Lucemburský, známější ve svých zemích jako Václav Český. Václav, který nepatří v českém prostředí mezi příliš známé osobnosti, se narodil 25. února 1337 v Praze jako syn Jana Lucemburského a jeho druhé manželky Beatrix Bourbonské. Byl tedy polorodým bratrem Karla IV.  Francouzská matka se snažila zajistit si výběrem českého jména pro svého syna přízeň v českém prostředí. Již před Václavovým narozením bylo svatebními smlouvami jeho rodičů předurčeno, že se jejich syn jednou stane vládcem Lucemburska. Starý král Jan uvažoval, že by svého nejmladšího syna Václava oženil s dcerou římského krále Ludvíka Bavora. Z plánovaného sňatku s ohledem na brzkou změnu vztahu vůči Bavorovi sešlo. Po smrti krále Jana v bitvě u Kresčaku se plánování sňatku mladého Václava ujala jeho matka Beatrix. Vybrala mu jako nevěstu o 15 let starší vdovu po Vilémovi Holandském Johanu Brabantskou, dceru vévody Jana III. a dědičku brabantských zemí. Johana a Václav byli zasnoubeni již roku 1347, leč k naplnění jejich závazku došlo až roku 1352. Jejich manželství bylo sice vcelku harmonické, ale bezdětné. O Václavovi bylo známo, že zplodil několik levobočků.


Od poloviny 50. let 14. století sídlil Václav převážně v Bruselu. Jeho dvůr proslul coby místo konání turnajů, hostin a tanečních zábav, kde se v hojné míře pěstovala hudba a poezie. Častými hosty na Václavově dvoře byli básníci Eustache Deschamps a Guillaume de Machaut či kronikář Jean Froissart. Dle svědectví posledního jmenovaného byl prý Václav „milý, galantní a šlechetný, miloval turnaje, tanec a veselou pohodu a svou štědrostí k sobě poutal mnoho rytířů a jiných urozených osob“. Froissart dokonce začal psát na Václavovu objednávku veršovaný román Méliador, inspirovaný populárními artušovskými romány. Samotný Václav byl literárně činný a do dnešních dob se dochovalo 79 jeho francouzsky psaných básní. Tyto básně byly přeloženy do češtiny Gustavem Franclem.  


Václavův portrét z počátku 15. století
Václavův portrét z počátku 15. století


Karel IV. povýšil lucemburské hrabství svého bratra na vévodství a obdařil jej mnohými dalšími poctami. Václav získal právo jezdit během výprav proti povstalcům po císařově levém boku, směl nosit říšský meč a byl jmenován arcičíšníkem, arcištolbou a později dokonce generálním vikářem pro západní část Svaté říše římské. Václav byl během svého života několikrát nucen vojensky vystoupit proti svým sousedům a loupeživým rytířům, leč ne vždy byl v tomto směru úspěšným.


V posledních letech svého života se Václav nejvíce věnoval diplomatickým aktivitám v Říši a ve Francii, jejichž smyslem mělo být řešení papežského schizmatu, jež vyvolávalo v očích lucemburského vévody obzvláštní nelibost. V této době Václava náhle schvátila vážná kožní choroba. Krátce před svou smrtí si měl k sobě nechat svolat lidi ze svého dvora, odhalit jim své zohyzděné tělo a říci jim: „Dobře se na nás podívejte, na toto tělo tak vznešeného původu, vzešlé z krve králů a císařů, tělo kdysi tak krásné, dobře stavěné a pevné a nyní pokryté leprou, jež ho činí smrdutým, zsinalým a tak příšerným na pohled. Tak to nařídil Bůh, aby usvědčil mou pýchu a ponížil mě. Využijte této lekce a naučte se skrze můj příklad vzdát se arogance a zbavit svého ducha pýchy“. Vévoda Václav zemřel 8. prosince 1383 ve věku 46 let a byl pohřben v klášteře Orval v Lucembursku, v jehož zříceninách lze dodnes spatřit jeho hrobku. Václavovým dědicem v Lucembursku se stal jeho synovec Václav IV., v Brabantsku pak až do smrti roku 1406 vládla vdova po Václavovi Johana, která určila jako dědice této země svého prasynovce Antonína. Vévoda Václav náležel ve své době mezi přední velmože a mecenáše umění v západní Evropě. V jeho rodných Čechách na něj však upomíná pouze busta v triforiu chrámu sv. Víta.



Rozšiřující literatura:


BEJBLÍK, Alois. Václav, vévoda lucemburský a brabantský. In: LUCEMBURSKÝ, Václav. Netoužím po ráji. Praha: Argo, 2005, s. 113–124.


ČECHURA, Jaroslav – ŽŮREK, Václav. Lucemburkové: životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012.  


FANTYSOVÁ-MATĚJKOVÁ, Jana. Václav Lucemburský. In: ŠMAHEL, František – BOBKOVÁ, Lenka. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Praha: NLN, 2012, s. 159–165.


FANTYSOVÁ-MATĚJKOVÁ, Jana. Wenceslas de Bohême: un prince au carrefour de l'Europe. Paris: PUPS, 2013.


Poslední změna: 1. březen 2016 06:25 
Sdílet na:  
Váš názor
Kontakty

Projektová manažerka

PhDr. Daniela Břízová

Odbor vnějších vztahů Univerzita Karlova v Praze

Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1

tel: +420 224 491 851

tel: +420 702 124 672


e-mail:




Jak k nám