Jan Lucemburský (2. část) ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Anna Košátková – Drahomír Suchánek Vyrovnání na sněmu v Domažlicích mělo pro další Janovu vládu v Čechách zásadní význam. Doš smíření s částí šlechty vedené Jindřichem z Lipé, s nímž Jan sjednal směnu hradů a měst, p z Lipé přesunul na Moravu. S kompromisem však nebyla spokojena Janova manželka Eliška, kte rezignovat na silnou královskou pozici svých předků. Královna se opřela o Viléma z Valdeka společně ovládli Prahu. Jan Lucemburský spatřoval v Eliščině jednání pokus o své sesazení jako regentka za syna Václava) a zasáhl – ovládl Prahu a donutil Elišku k odchodu do Mělní Václav byl od matky oddělen a později vychováván v Paříži u Janovy sestry Marie, manželky krále Karla IV. Vztah Jana a Elišky procházel i v dalším období mnohými zkouškami. V roce 1321, po Janově turnaji, se manželé opětovně sblížili, ale toto harmoničtější období, z něhož se narodili a dvojčata Eliška a Anna, vzápětí ukončila další vlna sporů. Eliška se nikdy nesmířila s t začal využívat služeb Jindřicha z Lipé a uznal jeho pozici nejmocnějšího muže království. bezpochyby byla i Jindřichova družka a bývalá královna Eliška Rejčka. Vrcholem se však sta že Eliška se svým nevlastním bratrem Janem Volkem připravují spiknutí proti králi. Po Volk násilném výslechu utekla k dceři Markétě do Bavorska a od manžela se odloučila. I když poz Volkovu očištění a Eliška se musela v roce 1325 vrátit zpět, s manželem se již nestýkala a politického i společenského života (+1330). Poměry v zemi se odchodem Jana Lucemburského do zahraničí a Elišky Přemyslovny do ústraní – skupina kolem Jindřicha z Lipé ovládla zemské úřady a většinu královského majetku. Jan v služeb Jindřicha z Lipé a koncentroval se na rodovou politiku v zahraničí. Od počátku 30. narůstat averze některých šlechticů a duchovních osob proti nekontrolovatelné moci Jindřic šlechticů. Řešením se ukázalo být zaangažování nejstaršího králova syna Václava-Karla, kte 1333 zvláštním poselstvem vyzván k návratu do země. Karel v té době již z otcova pověření Lucembursko a následně hájil Janovy zájmy v severní Itálii. Od roku 1333 začíná poměrně úspěšná snaha o rekonstrukci českých zemích, které trpěly dlou nepřítomností a absencí silné královské vlády. Karel získal od pražských měšťanů půjčku k rekonstrukčním pracím a následně mu šlechta povolila vybrat zemskou daň, skrze niž došlo k zastaveného královského majetku. V roce 1334 Karel získal od otce titul moravského markrab dostalo jeho působení na českém území jasnější právní rámec. Značnou pozornost rovněž vyvo Karlovy manželky Blanky z Valois a jejího doprovodu, čímž se zvýšila prestiž dvora a jeho Nadějně se rozvíjející politika markrabího Karla narazila na své limity v okamžiku, kdy Ja do země (srpen 1335). Část šlechty zřejmě Karla obvinila z příliš samostatného jednání a p moci. Napětí vyvolávaly rovněž neujasněné vztahy mezi Karlovou manželkou Blankou a druhou Lucemburského Beatrix Bourbonskou, s níž se Jan oženil v roce 1334. Od srpna 1336 již Kare moravského markrabího a odjíždí do Tyrolska, kde má hájit zájmy svého mladšího bratra Jana Pomyslným vrcholem odcizení mezi otcem a synem je narození nejmladšího Janova syna Václava mohlo vést k případnému zpochybnění Karlova nástupnictví. Obnova Karlova postavení přichází až s odchodem Jana ze země. Karel se vrací na Moravu a J smiřuje. Veškeré Janovy vladařské aktivity začala omezovat těžká porucha zraku, rodová nem Ve 14. století nebyly známy dostatečné prostředky pro léčbu jakýchkoliv poruch vidění, avš byly vlivy arabské medicíny praktikované především na lékařské fakultě univerzity v jihofr Montpellier. Karel IV. ve své autobiografii poznamenává, že na počátku čtyřicátých let „… ztrativ již dříve jedno oko, a když pak mu druhé začínalo slábnout, odjel tajně do Montpel aby se léčil; přece však v té době oslepl.“ I proto v červnu 1341 Jan na zemském sněmu pro nástupnictví na českém královském stolci (tzv. mladší král). Jelikož současně došlo k vypu mezi Lucemburky a Wittelsbachy (spor s Ludvíkem Bavorem), oba Lucemburkové nadále vystupov koordinaci. Závěr Janova života se nesl v duchu úsilí zajistit rodovou moc. V souladu se zájmy papežst kandidaturu syna Karla na římsko-německý trůn, která byla dohodnuta při návštěvě obou Luce v roce 1344, kde bylo také vyjednáno povýšení Prahy na arcibiskupství. V červnu 1346 se us Karla římsko-německým králem. Jan sklízel plody své obratné diplomatické politiky, díky ní Lucemburky zpět na mocenský vrchol. Synovy slavnostní korunovace se ale už nedočkal. Po za války se jako věrný francouzský spojenec zapojil do válečné kampaně. Dne 26. srpna 1346 se své poslední bitvy u Kresčaku, kde byla francouzská armáda na hlavu poražena. Podle kronik Froissarta vjeli oba Lucemburkové, Jan a Karel, do bitevní vřavy po boku dalších francouzs ovšem Jan byl brzo ztracen. Přesný způsob smrti českého panovníka přesto s jistotou neznám Lucemburský byl pohřben po mnoha přesunech jeho ostatků v Lucemburku v katedrále Panny Mar Česká historiografie od Františka Palackého přes Josefa Šustu k Jiřímu Spěváčkovi zanechal Lucemburského, toulavého rytířského krále, „cizince“, který se nestaral příliš o domácí zá království. Není tomu tak zcela. Už z tohoto letmého náčrtu diplomatických aktivit je zřej zastaralý „bohemocentrický“ pohled je třeba přehodnotit. Jan byl jedním z mála panovníků, České království plně zapojit do politiky nejen střední, ale i západní Evropy, a připravil vzestup své syna Karla IV. Rozšiřující literatura: BENEŠOVSKÁ, Klára. Královský sňatek: Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský 1310. Praha: Gal BOBKOVÁ, Lenka. Územní politika prvních Lucemburků na českém trůně. Ústí nad Labem: Univer Purkyně, 1993. SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346: k prvnímu vstupu českých zemí do sv Evropou. Praha: Svoboda, 1994. SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat, 1296–1346. Praha: Panorama, 1982. URBAN, Jan. Kresčak 26. srpna 1346. Praha: Paseka, 2000.