Jan Lucemburský (1. část) ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Anna Košátková – Drahomír Suchánek Janův syn Karel IV. ve své autobiografii Vita Caroli Quarti považoval za nutné objasnit ne ale též kořeny svého otce: „Přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který měl za manželku starší sestru řečen která později zemřela bez potomstva.“ Svatba čtrnáctiletého Jana s osmnáctiletou Eliškou s první zářijový den roku 1310 ve Špýru. Nástup čtrnáctiletého Jana na český trůn na podzim čtyřleté spory o vládu. Byť Jan kvůli svému věku neměl valné zkušenosti, měl za sebou podp z nejvýznamnějších evropských rodů – otec byl císařem a strýc Balduin trevírským arcibisku politické vazby Lucemburků sahaly na francouzský královský dvůr, čehož Jan mnohokráte využ Při popisu vlády Jana Lucemburského je třeba zdůraznit rozvoj zahraniční politiky doslova světových stran. V průběhu života král Jan připojil k Českému království kromě Lucemburska i Chebsko jako říšskou zástavu (od roku 1322 trvalá součást českého státu). Další územní z vymření rodu braniborských Askánců v Lužici – roku 1319 bylo připojeno Budyšínsko a o dese Zhořelecko (Horní Lužice). Mnohem významnější směr lucemburské politiky však směřoval do S s nároky na polskou korunu Přemyslovců, aspiroval na další připoutání zdejších knížectví k Po sérii rozhovorů v Trenčíně a Visegradu v roce 1335 se Jan Lucemburský vzdal nároků na p naopak polský Kazimír III. uznal fakt, že slezská knížectví přináleží k Českému království Jana Lucemburského byl vytvořen základ území nazývaného později Koruna česká, které v roce nové státoprávní uspořádání. Od počátku 30. let narůstaly lucemburské aktivity v severní Itálii. Ludvík Bavor udělil Ja císařskou zástavu Bergamo, Milán a další města. Jak vzpomíná ve svém vlastním životopise j „Zatímco můj otec meškal v Tridentě, byla mu dána tato města v Lombardii: města Brescia, B Cremona, Pavie, Reggio a Modena; v Toskánsku pak Lucca se všemi okrsky a hrabstvími, které V roce 1329 se král Jan se vší vervou pustil do zápasu o zde jmenovaná území v severní Itá z tamních měst se na něj obrátila se žádostí o ochranu v bojích s jinými bohatými městy té Do Itálie poslal v té době patnáctiletého syna Karla. Pokus o udržení tohoto území však zt roce 1331 se Jan Lucemburský naplno věnoval především středoevropské politice. Jak se píše kronice: „Po uplynutí sedmi měsíců, v nichž byl král v krajinách lombardských, protože naň mnoho záležitostí jak v Německu, tak ve Francii, svěřil lombardská města svému prvorozeném k sobě dříve povolal z Lucemburska, a poslav napřed posly, rozhodl se odebrati do Řezna. … Ludvíka Bavora, a tito dva Ludvík Bavor a král Jan, se často sházeli na ostrově uprostřed projednávali s nejdůvěrnějšími svými rádci po dvacet dva dny co nejtajněji své záležitosti Aktivní zahraniční politika poněkud kontrastovala s obtížemi, jimž musel Jan čelit uvnitř království. 25. prosince 1310 na zemském holdovacím sněmu přiznal Jan šlechtě mnohá práva diplom) a v únoru 1311 byl slavnostně v Praze korunován českým králem. Počátky vlády ale p nesnáze a ani další léta nebyla klidná. Česká šlechta trvala na zachování svého silného po neváhala se proti králi postavit. Série menších i větších střetů, jakož i narůstající odci a Eliškou, donutily krále postupně rezignovat na silnou královskou vládu. Ústupky šlechtě, Lucemburský musel učinit již na počátku své vlády, do značné míry zkomplikovaly jeho snahu respektované panovnické pozice. Podmínky přijetí Jana českým králem sice vyjednal jeho hla mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, ve formě královské milosti (tj. bylo možné je teoretic či upravit), v praxi ale šlechta nemínila nijak oslabit svůj vliv. V prvních letech ještě konfrontaci – čeští pánové respektovali význam a vliv Janova otce Jindřicha VII. Král Jan dokončit ovládnutí jednotlivých bočních zemí – Moravy, Opavska a dalších. Jan Lucemburský se snažil vykonávat pevnou a autoritativní vládu, což však bylo obtížně re v prostředí, kde šlechta trvala na svém právu spravovat klíčové zemské úřady. Král se svým sice ještě v roce 1315 bojoval na moravsko-slovenském pomezí, záhy se však rozhodl upevnit odstraněním hlavních šlechtických předáků (zatčení Jindřicha z Lipé v roce 1315). Nečekaný širokou odezvu a dosud si konkurující šlechtické skupiny se proti králi spojily. Smír obou vyjednali Petr z Aspeltu a Balduin Trevírský, přičemž se de facto obnovilo postavení Jindř Nový konflikt vypukl v okamžiku, kdy Jan dlel v říši při podpoře Ludvíka Bavora. Eliška Př do sporů dvou hlavních šlechtických frakcí (Jindřich z Lipé x Vilém Zajíc z Valdeka). Násl válce nedokázal zabránit ani zkušený Petr z Aspeltu, což přinutilo Jana zasáhnout. Vojensk se však ukázalo být neúčinným, stupňující se násilí pouze opětovně spojilo obě šlechtické králi. Jindřich z Lipé se dokonce spojil s Fridrichem Habsburským a oblehl Jana v Brně. Če začal uvědomovat, že si v zemi nevybojuje nadřazenou pozici a v konečné fázi rezignoval. N v Domažlicích v dubnu 1318 přistoupil na šlechtické požadavky, opětovně uznal inaugurační primární zájem do budoucna zaměřil mimo české hranice. Rozšiřující literatura: BENEŠOVSKÁ, Klára. Královský sňatek: Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský 1310. Praha: Gal BOBKOVÁ, Lenka. Územní politika prvních Lucemburků na českém trůně. Ústí nad Labem: Univer Purkyně, 1993. SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346: k prvnímu vstupu českých zemí do sv Evropou. Praha: Svoboda, 1994. SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat, 1296–1346. Praha: Panorama, 1982. URBAN, Jan. Kresčak 26. srpna 1346. Praha: Paseka, 2000.