Císařská korunovace ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Jan Malý - Drahomír Suchánek „Léta páně 1355 ve svátek Zjevení Páně [6. ledna] byl pan Karel, římský a český král, v mě v klášteře svatého Ambrože s velikou slávou korunován panem arcibiskupem milánským železno jíž bývají obvykle korunováni italští králové.” Těmito slovy vylíčil Beneš Krabice z Weitm kronikářů lucemburské éry, slavnostní akt přijetí starobylé lombardské železné koruny říms králem Karlem IV. Stalo se tak přesně čtyřicet čtyři let od korunovace Karlova děda, císař Přijetí italské koruny však předznamenávalo obřad mnohem významnější. O čtyři měsíce pozdě dubna 1355, stanul Karel IV., jeho manželka Anna Svídnická a mnozí další členové královské branami Věčného města, kde měl Karel přijmout nejvyšší světský úřad západního křesťanstva, císaře. Karel se měl stát již šestnáctým císařem od roku 962, kdy byl ve svatopetrské bazilice ozd diadémem východofrancký král Ota I. Ten však navázal na tradici, sahající až do roku 800. vložil papež Lev III. na hlavu franckého krále Karla, kterého dějiny budou znát jako Karla císařskou korunu, čímž došlo k obnovení západního císařství pod vládou franckých Karlovců. pozdějších letech došlo k úpadku této dynastie, idea císařství na Západě s posledním Karlo a od druhé poloviny  10. století bylo cílem většiny římskoněmeckých králů dosáhnout tohoto důstojenství. Od roku 962 až téměř do poloviny 13. století byl pouze jeden říšský král, kt císařem a to byl v první polovině dvanáctého století Štauf Konrád III. Později se různými korunovaných císařů přerušila a znovu si císařskou korunu posadil na hlavu až Karlův děd J Karel IV., jenž byl od roku 1346 římským a českým králem, se rozhodl k výpravě za Alpy ve 1354. Tzv. římskou jízdu oficiálně zahájil ve svátek patrona českých zemí sv. Václava, ted Sulzbachu. Nečekal přitom na souhlas papeže, který získal až během cesty již na italské pů situace v Itálii se  zdála být pro Karla příhodná, jelikož jeho velký odpůrce, milánský ar Visconti nedávno zemřel.  6. ledna 1355 tedy, jak již bylo řečeno v úvodu, mohl být v milá novým arcibiskupem pomazán na italského krále. K branám Říma dorazil Karel 2. dubna 1355. papeži slíbit, že se v hradbách města zdrží pouze v den korunovace, absolvoval Karel soukr nejvýznamnějších římských památkách a především neodolal shlédnout nejposvátnější relikvie spojené s utrpením Ježíše Krista. Zavítal také do baziliky sv. Jana na Lateránu a do další římských svatostánků. Po prohlídce města přijal ve vatikánském paláci delegaci římského se papežské pohostinnosti. Brzy ráno, 5. dubna 1355, se ale vrátil za městské hradby, odkud s v doprovodu městské reprezentace a velkého množství dalších osob před baziliku sv. Petra, měla slavnostní korunovace proběhnout. Cestu do chrámu lemovalo zvědavé obyvatelstvo Říma, budoucího císaře. Mladíci z řad římské aristokracie se snažili využít příležitosti a dožad budoucího císaře pasování na rytíře, což Karel, nestojící o komplikace a narušení slavnost nemohl odmítnout. Podle osvědčené tradice náležela císařská korunovace papežům, kteří tak demonstrovali své křesťanské společnosti i vůči samotným říšským vládcům.  Ve 14. století se však poměry pon Svatý otec sídlil od roku 1309 v jihofrancouzském městě Avignonu pod kuratelou francouzský „avignonského zajetí“). Také korunovace Karla IV. se musela obejít bez nejvyššího představ církve. Inocenc VI. odmítl do Říma dorazit osobně, jmenoval však tři kardinály, kteří měli provést. Z nich se jí nakonec ujal pouze jeden, ostijský kardinál-biskup Pierre Bertrand d Formální průběh korunovačního ceremoniálu však absence papeže zásadně neovlivnila. Císařsk do města nedaleko Andělského hradu a postupně dospěl k místu korunovace, tj. Svatopetrské jejich schodů Karel sestoupil z koně a přivítal se objetím a polibkem s kardinálem Bertran přísahu chránit a podporovat římskou církev a potvrdil majetková práva papežského státu. T nastat samotný korunovační obřad. Korunovace sestávala z několika částí. Mezi nejdůležitější patřilo královské pomazání posv vyznání pravé křesťanské víry. Následně započala mše, při níž korunovace  vyvrcholila vlož diadému na hlavu krále, předáním jablka, žezla a meče. Každá z těchto insignií měla svůj v do rukou panovníka symbolická práva, ale i povinnosti při správě křesťanské společnosti. N lze ve stručnosti zmínit o koruně, která symbolizovala nejvyšší světský úřad. Jednalo se o klenot z 10. století, oktogonálního tvaru, zdobený drahokamy a starozákonními postavami. K s největší pravděpodobností použita poprvé při císařské korunovaci Oty I. v roce 962. Od t několikrát upravena a doplněna. Dnes je uložena v císařské pokladnici ve Vídni. Při koruno hlavu budoucího císaře nejprve vložena mitra a až poté samotná koruna. Společně s Karlem b jeho třetí žena Anna Svídnická, jejíž korunovace následovala o něco pompéznější obřad její Po skončení hlavního obřadu se nový císař s císařovnou vydali v průvodu do Lateránu, kde s slavnostní hostina. Mohutný průvod, čítající dle svědectví pramenů na 15 000 lidí, prezent světu nového vládce. Karlovi služebníci rozhazovali mezi lid zlaté mince, stovky mladíků s rytířské pasování. Po skončení hostiny a slavností ale Karlův velký den rychle skončil. Př daného papeži Karel záhy město opustil a ubytoval se až za městskými hradbami. Císařská ko představovala vrchol Karlovy politické dráhy, nebyla ale posledním takovýmto slavnostním a O deset let později, na jaře roku 1365, byl Karel korunován ještě na arelatského krále. Do Karel zavítal u příležitosti korunovace ještě jednou, v roce 1368, kdy zde byla korunována manželka Alžběta Pomořanská. Na rozdíl od Karla jí však tentokrát vložil korunu na hlavu s   Řím sloužil jako místo korunovací římských císařů až do počátku 16. století. Poslední pano přijal císařskou korunu z rukou papeže a na italské půdě, byl v roce 1530 Karel V. Habsbur v Římě, ale v Boloni. I přesto, že tradice římských korunovačních jízd upadla v novověku v říše římská jako taková přetrvala až do roku 1806. Rozšiřující literatura: BOBKOVÁ, Lenka – BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí koruny české IVa. Praha: Paseka, 2003 KAVKA, František. 5.4. 1355. Korunovace Karla IV. císařem Svaté říše římské. Praha: Havran ŠMAHEL, František – BOBKOVÁ, Lenka. Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy. Praha: NL