Zlatá bula Karla IV.


Matouš Vanča


Zlatá bula je nepůvodní označení pro zákoník vydaný Karlem IV. roku 1356, jenž upravoval základní ústavní uspořádání Svaté říše římské a v zásadě platil až do jejího zániku, tedy celých 450 let. „Zlatých bul“, tedy listin zpečetěných kovovou pečetí (bulou) ze zlata, vydával Karel velké množství, tento zákoník však nabyl takového významu, že kolem roku 1400 se obecný termín „zlatá bula“ začal ztotožňovat právě s tímto dokumentem jako jeho všeobecně srozumitelný název. V českém prostředí ovšem vzhledem k široké známosti Zlaté buly sicilské bývá používán pojem „Zlatá bula Karla IV.“ či „Zlatá bula pro říši“.


Dochovalo se celkem sedm originálních exemplářů, jež byly vyhotoveny pro pět ze sedmi říšských kurfiřtů (arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský, český král, falckrabě rýnský) a pro města Norimberk a Frankfurt nad Mohanem (ta do nákladného vyhotovení vlastního exempláře investovala, neboť Zlatá bula potvrzuje a posiluje jejich význam). Naopak zbývající dva kurfiřti (vévoda saský a markrabě braniborský) pravděpodobně z finančních důvodů od pořízení vlastní kopie upustili. Český exemplář přešel v průběhu dějin do habsburských rukou a dnes je uložen ve vídeňském archivu.


Bula s figurou císaře Karla IV. z trevírského exempláře
Bula s figurou císaře Karla IV. z trevírského exempláře


Význam Zlaté buly spočívá především v tom, že kodifikuje pravidla volby panovníka Svaté říše římské. V minulosti totiž nejednou docházelo k nejasnostem ohledně toho, jaká volba je právoplatná (zda jednomyslná či většinová, zda jde o většinu přítomných či většinu všech kurfiřtů) a kdo vlastně disponuje volebním hlasem (teprve v průběhu 13. století se počet kurfiřtů ustálil na sedmi, nejednou si ovšem titul, k němuž kurfiřtský hlas příslušel, nárokovalo více osob). V krajním případě vedly rozbroje k tzv. dvojí volbě, po níž se za vítěze prohlašovali hned dva kandidáti, což říši uvrhlo ve zmatek a boje o trůn (k poslední dvojí volbě před vydáním Zlaté buly došlo roku 1314). Odstranění možnosti takového rozkolu jednou provždy je jakožto účel vydání zákoníku výslovně uvedeno v rozmáchlém úvodu. „Každé království, je-li rozděleno, pustne… Ty, Závisti, mnohokrát jsi vložila rozkol mezi sedm volitelů Svaté říše, přestože svými voliteli má být Svatá říše osvětlována jako sedmi zářícími svícny, v jednotě Ducha sedmi podob.“ Výmluvné je také to, že text Zlaté buly zcela ignoruje papeže, kteří nejednou do okolností říšské volby zasahovali, ba dokonce si činili nárok rušit její platnost či zvoleného panovníka schvalovat.


K vydání takto závažného ústavního dokumentu přistoupil Karel záhy po své císařské korunovaci. I s nově nabytou autoritou však v žádném případě nejde o prosté nadiktování jeho svrchované vůle, naopak, Zlatá bula je výsledkem kompromisů a trpělivého vyjednávání s ostatními kurfiřty, a to nejprve na sněmu v Norimberku (prosinec 1355/leden 1356) a poté na sněmu v Metách (listopad/prosinec 1356). Na obou sněmech Karel průběžně vyhlašoval právě dojednané články (na závěr pak proběhlo slavnostní vyhlášení celku, norimberské části 10. ledna 1356 a metské části 25. prosince 1356), takže Zlatá bula vznikala postupně a obtížně. To se podepsalo na samotném textu, který není zcela konzistentní ani stylisticky dokonalý – koncepty připravené v Karlově kanceláři byly na jednáních upravovány, formulace různě vypouštěny či naopak doplňovány podle výsledků vyjednávání, norimberská a metská část mají poněkud jinou formální úpravu a ani pořadí jednotlivých kapitol (celkem jich bula čítá 31) není zcela logické. Císařova únava z vleklých jednání, prokládaných velkolepými společenskými akcemi, se pravděpodobně promítla do ustanovení, jež v době konání sněmu zakazuje pořádání velkých hostin (kapitola XII).


Karel nezapomínal na hájení zájmů Koruny české, jejíž privilegia stejně jako postavení českého krále mezi kurfiřty měly být Zlatou bulou navždy potvrzeny. V kapitole VIII je tak Koruně české garantována soudní svrchovanost – žádná tamní osoba se se svým sporem nemohla odvolat k vyšší autoritě než k soudu českého krále. V průběhu jednání si ovšem obdobná privilegia (či jejich potvrzení) vymohli i zbylí kurfiřti, takže v kapitole XI je v podstatě totéž zaručeno i duchovním kurfiřtům a na jejím konci (jakoby dodatkem na poslední chvíli) též kurfiřtům světským; i to ukazuje, jak složitě se znění zákoníku rodilo.


Opis Zlaté buly z Rakouské národní knihovny ve Vídni
Opis Zlaté buly z Rakouské národní knihovny ve Vídni


V první řadě text Zlaté buly upravuje průběh volby panovníka a právní postavení kurfiřtů; do podrobností jsou zde rozvedeny – pro středověk tak významné – záležitosti ceremoniální. Frankfurt je potvrzen jako místo volby, Cáchy jako místo královské korunovace (místem císařské korunovace měl být nadále Řím) a Norimberk jako místo prvního sněmu nového panovníka. Touha zabránit rozkolu vysvítá z ustanovení o nástupnictví světských kurfiřtů (aby si volební hlas nemohly nadále nárokovat různé větve rodů) a o neoddělitelnosti volebního hlasu od vlády v příslušném území (aby si např. sesazený a vyhnaný český král nemohl dále nárokovat kurfiřtský hlas, jako tomu bylo roku 1314 v případě Jindřicha Korutanského). Některá ustanovení se obecně zabývají udržováním říšského míru (kapitoly o pravidlech pro vyhlašování opovědí, o odnímání lenních statků nehodným či o zákazu spikleneckých spolků).


Leitmotivem Zlaté buly je výrazné posílení úlohy kurfiřtů jakožto „sloupů říše“, kteří jsou výrazně odlišeni od všech ostatních říšských knížat a je zdůrazněn jejich význam (mj. právě v ceremoniální rovině). V kapitole XII se navíc píše, že kurfiřti („základní kameny a neotřesitelné pilíře“) by se měli každý rok nejméně jednou sejít a jednat „o blahu říše a světa“ – sedmero knížat je tak povýšeno na jakýsi permanentní vládní výbor, který měl fakticky spolu s panovníkem (jenž měl být napříště téměř bez výjimky sám jedním z nich) řídit osudy říše. Za tímto účelem měli dokonce (kapitola XXXI) světští kurfiřti svým následníkům zabezpečit výuku italského a slovanského (českého) jazyka. Obě tato ustanovení sice zůstala pouze na papíře, faktem však zůstává, že kurfiřti už napříště fungovali jako jasně ohraničený vyšší stav a základní kontury jejich zvláštního právního postavení, jakož i průběhu volebního aktu zůstaly nezměněny až do  napoleonských válek (ačkoli v posledním období existence Svaté říše římské se počet kurfiřtů postupně zvyšoval). Zákoník platný po staletí je tak nejlepším důkazem Karlova státnického umění.



Rozšiřující literatura:


Karel IV. Státnické dílo. Richard MAŠEK – Marie BLÁHOVÁ. Praha: Karolinum, 2003.


KAVKA, František. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378). I. díl. Praha: Karolinum, 1993.




Poslední změna: 24. leden 2016 22:19 
Sdílet na:  
Váš názor
Kontakty

Projektová manažerka

PhDr. Daniela Břízová

Odbor vnějších vztahů Univerzita Karlova v Praze

Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1

tel: +420 224 491 851

tel: +420 702 124 672


e-mail:




Jak k nám